Fotografie
„Všichni víte, že se na vás občas dívám z mé kanceláře, a tak jsem se dnes rozhodl za vámi zajít a tady Jardovi se trochu omluvit zato, že jsem ho nechal ze zoo vyvést“, začal rozvážně pan ředitel a nalil nám do skleniček víno a hrochům do jejich misek pomerančovou šťávu.
„To já se musím omluvit vám, byl jsem trochu drzí a hlavně moc, no jak se to říká, prostě hrrr“. Povídá na to Klárky taťka Jarda.
„No konečně jste se domluvili, chlapi jedni sakramentský“, s úsměvem se do našeho hovoru vmísila Terka.
Poté probíhal rozhovor v poklidném tónu, když v tom ředitel povídá,
„ještě jsem nezažil, aby někdo projevoval takovou lásku ke zvířatům jako ta vaše parta k hrochům, nehledě na to, co už jste pro ně za tu dobu udělali a chodíte sem skoro denně. Mně se normálně zdá, že si sem s nimi chodíte povídat, ale teď vidím, že to byly asi nějaké halucinace, které mě k těmto myšlenkám již dlouhou dobu svádí“.
„Pane řediteli, přece by jste nevěřil takovým blbostem“, povídá chichotavě Klárka.
„No Klárko, to už přeháníš ne“, zvýšeným hlasem jí okřikne Jarda.
„Ale jen ji nechte, vždyť ta holka má pravdu, víte, jak jsem tady ty roky mezi těmi zvířaty, tak bych si hrozně rád s nimi promluvil, ale nejde to“.
„Jde na nás pěkně šalamounsky, lišák jeden podšitý“, pomyslí si Tereza pro sebe, „doufám, že nepromluví, to by bylo pro ně moc zlé“, pokračuje v chmurných myšlenkách.
„A co ti ptáci? Takový druh ani neznám, už jsem je chtěl chytit a postavit jim pěknou klícku“, pokračuje ředitel
V tom slyším za zády,
„hoši to fakt přepísknul, dacan jeden ředitelská“
a všichni najednou vylítli do vzduchu a po jednom nalétávají na ředitele a každý mu dá pěkného facana křidýlkem. Ředitel byl v šoku, s otevřenou pusou hleděl na Lea, jak letí přímo na něj a těsně před obličejem si to namíří rovnou vzhůru a pustí přitom tu jeho nevábně vonící bombičku, která přistála na tváři k smrti vyděšeného ředitele.
„Já já já jsem si chtěl jenom udělat společné foto“ vykoktal ze sebe ředitel a bylo vidět, že je úplně vedle.
V tom mu Terka hbitě vytrhla foťák, my jsme se všichni seřadili, včetně hrochů samozřejmě, a udělala foto, aby ředitel mohl rychle odejít.
Když nás opouštěl, všichni jsme se chechtali, až jsme se za břicho popadali. Jenom Terka byla zaražená a povídá,
„je zle, moc zle, víte, co se stalo? Když jsem mu podávala foťák zpět, tak jsem si tu fotku prohlídla a tam je Tomík v podobě KLUKA“!!!!