OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

Dobrý den hroší kamarádi,

Jenom díky předvídavosti otce francouzské rodiny si všichni zachránili životy. Ale co teď? Co je čeká na statku za život. A co válka? Pojďte honem se začíst do příběhu Ruth.

 

Dopis z Francie

 

Na statku žila paní Nataša se svým synem Valerijem. Manžela měla již odvedeného na vojnu. Bylo jim už tehdy jasné, že i Rusko se chystá na válku. Jenom ještě nikdo nevěděl, proti komu budou bojovat.

Statek se nacházel na samotě. První sousedi byli daleko 30 kilometrů. V Rusku tato vzdálenost představuje jednu ulici v Paříži. Setkávali jsme se se sousedy pouze dvakrát za rok. Říkávali jsme tomu festival. Bylo to nádherné a veselé. Také jediná příležitost obléci se do svátečních šatů. Vždycky jsem se náramně těšila na toto setkání.

A nejenom to. Tuto slezinu také navštěvoval pošťák. Předávali jsme mu při této příležitosti hromady dopisů pro naše známé a na oplátku si nosili dopisy, které nám přinesl. Ty jsme si potom předčítali snad tisíckrát.

Po jednom festivalu, bylo to v létě, jsme si přinesli také hromadu dopisů. V jednom z nich, byl od našich sousedů z Francie, bylo velkým písmem napsáno:

Válka skončila, přátelé. Hitler padnul. Můžete se vrátit domů. Váš dům vám hlídám jako oko v hlavě. S úctou, Francoise.

Zavládlo nadšení, výkřiky a my začali zpívat francouzskou hymnu „Marseillaisu.“ Tatínek byl rozhodnut a křičel, co měl hrdlo:

„Jedeme domů, rodino. Domů.“ A začal nás všechny objímat.

Skákal jak pominutý a neviděl nic a nikoho okolo. Byl úplně v transu. Běžel pro tento kufr, setřel z něj tak deseticentimetrovou vrstvu prachu a otevřel ho. Po tvářích mu ztékaly slzy jako hrachy. Najednou se zarazil a úplně zkoprněl. Dlouhou chvíli stál jak kamenná socha. Potom pomalu otočil hlavou a postupně všem nám koukal zpříma do očí a prohlásil:

„Co jsem to řekl? Domů? To je teda pěkná hloupost. Vždyť doma jsme tady. My jsme tady šťastní. Nic nám tu nechybí. Nebo se snad mýlím?“

Místo souhlasu jsme se mu s maminkou vrhly kolem krku a štěstím jsme jen zářily. Samozřejmě se přidali Nataša a Valerij. Byli jsme jedna velká spokojená rodina. I když každý z jiného koutu světa.

S trochou nostalgie zavřel kufr a uložil ho zpět na své místo. Vyhrálo klidné Rusko. Již podruhé v mém životě. Drsná, někdy i nevlídná, ale nádherná a osvobozující příroda Sibiře. Byly zapomenuty energií nabíjející okamžiky při potlesku v různých světových manéžích, záře reflektorů, šapitó nabité k prasknutí a neskutečné kostýmy. I když ne tak úplně. Dril tatínkovi zůstal. Trénovali jsme tvrdě všichni každý den. Vždy po práci, když bylo hotovo. Musím přiznat, že jsme nesnášela ten jeho tvrdý přístup, ale povedlo se mu ze mě vychovat artistku nejvyšší úrovně.

Bohužel Nataša si ten den taky přinesla domů dopis. Byl z ministerstva války. Stálo tam:

„S politováním Vám musíme oznámit, že Váš manžel Valerij padnul v boji proti fašistům.“ Nezůstali na ten smutek sami. Byli jsme přece s nimi.

 

Jak je ten život kolikrát složitý. Co říkáte? Jaké příběhy a zkoušky si na lidi připravuje. Ale nezapomínejme na ty krásné chvilky. Tak zase někdy tady, U hrochů.

Nazdáááááááárek!!!

Co nového u hrochů

14. 9. 2020

Adaptační kurz

23. 12. 2019

Dohoda

4. 12. 2018

Fotbalový zápas

1. 12. 2017

Rozuzlení

archív

foto_hroši

11
Pixmac000055577595.jpg

U hrochů

kniha o přátelství hrochů, ptáků a lidí