OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

DOHODA

„Zahajuji výslech. Výtržnictví a vandalismus na stadionu v Ďolíčku při fotbalovém utkání Bohemians versus Sparta,“ zaznělo ve vyšetřovací místnosti Policie ČR ve Vršovicích z úst poručíka Malého.

„Jméno?“

„Naser si strážce zákona,“ hbitě odpověděl mladý muž s ledovým klidem a začal se hlasitě chechtat.

Vypadalo to, že takovýchto situací zažil již více. Policejní vyšetřovatel se pousmál. Zadíval se mu do očí a bez jediného mrknutí mu poklidným hlasem povídá.

„Nejsem tady od toho, abych se rozčiloval nebo tě přemlouval k tomu, abys nám laskavě odpovídal na naše otázky nebo tě nedej bože měl donutit k něčemu násilím. Jenom upozorňuji, že tento výslech je nahráván a už minulá tvoje poznámka ti hodně ublížila v dalším postupu. Takže v případě, že neodpovíš na moji následující otázku, zavolám pořádkovou službu, která tě odvede na čtyřicet osm hodin do separace.“

Následovala krátká pomlka, kterou mu dal šanci zapřemýšlet o jeho dalším osudu a poté zopakoval otázku.

„Jméno?“

„Milan Zavřel.“ velice slabým hlasem pronesl mladík.

„Jsem rád, že jsme se domluvili. Jestli si myslíš, že tady o tobě nevíme vůbec nic, jsi na velkém omylu.“ shrnul konec mlčení poručík.

Mladý muž, na kterém bylo patrné, že jeho sebevědomí se zcela vytratilo, začal povídat. Vyšetřovatel pozorně naslouchal mladíkovo verzi. Byl mile překvapen, jak si téměř nic nevymýšlel. Poručík Malý okamžitě poznal, že proti němu sedí chytrý kluk a že čeho se dopustil, byla patrně přestřelka anebo spíše frajeřina před jeho kumpány, ale brutalita, kterou projevil na stadionu, byla moc závažná na to, aby vyřknul jiný ortel.

Milan Zavřel právě skončil. Natáhl ruku po sklenici vody, která byla před ním. Krůpěje studeného potu mu začaly pomalu stékat po spáncích. Třesoucí paží se silně napil, trochu vody mu kapalo po bradě a pokračovalo na odhalenou hruď. Stále byl do půl těla. Jak rychle utíkal před policií, nechal triko kdesi v útrobách jeho milovaného „Ďolíčku“. Zelenobílá šála ho nepříjemně šimrala na pupíku. Pomalým pohybem ji sundal, s dokonalou pečlivostí složil a odložil na stehno. Smutnýma modrýma očima se podíval na vyšetřovatele před ním a čekal na vynesení rozsudku.

„Vedle v místnosti sedí prokurátor. Na základě tvojí výpovědi, která se shoduje s video záznamem, který máme ze zásahu, tě bohužel musíme poslat do vazby. Soudce vyřkne ortel do čtyř až pěti dní. To víš, jde to rychle, co máme ten nový zákon. Výše kauce je stanovena na padesát pět tisíc korun. Před uvedením do vazby máš nárok na jeden telefonický hovor. Služba!“

Po těchto slovech se začaly z mladíka očí řinout slzy jako hrachy. Nečekal takovýto ortel. Došlo mu, že sranda skončila a on se dostal do pořádného průseru. Nikdy si neuvědomoval, že jeho vášeň pro milované „klokany“ skončí takto. Zažil s fanklubem „Bohemky“ spousty nebezpečných situací, rvačky do krve, které končily na stolech chirurgů šitím různých ran nebo též na operačním sále díky zlomeninám, ale do vězení ještě nikdy nešel. Pokaždé se mu podařilo nějak zmizet. Smál se svým kamarádům z bandy, že se nechají chytit, že jeho nikdy „chlupatý“ nedostanou.

„Jste jenom hloupatý telata, když se necháte od těch zasranců lapit,“ říkával a chechtal se jim.

A nejednou spadla klec, a rovnou basa. Byl dost bystrý, nato, aby věděl, že to co provedl, smrdí kriminálem. On premiant třídy. Maturitu udělal na samé jedničky. Vysokou školu si mohl vybrat, jakou chtěl a teď kriminál. Strachy se začal třást. Se svěšenou hlavou šel pomalu dlouhou chodbou následován policistou. Ještě než policista chlapce uvedl do jeho cely, nabídnul mu možnost jednoho telefonního hovoru s někým z venku.

Milan nezaváhal ani na vteřinu a vytočil telefonní číslo svého otce.

Po dlouhé době vyzvánění se ozvalo ve sluchátku velice rozespalým hlasem.

„Zavřel, prosím.“

Nevěděl, jak má začít a co svému tátovi říci. Neměli spolu zrovna dobré období. Doslova nenáviděl jeho vyčítání party, se kterou trávil veškerý čas. Stále ho nutil přihlásit se na vysokou školu, tak mu naschvál nesdělil, že se potají přihlásil na tři a na všechny ho přijali. To jeho věčné: „Stejně skončíš jednou v kriminále i s těma všema chuligánama z Bohemky,“ ho přivádělo k šílenství a návalům vzteku.

„Ahoj tatí, to jsem já Míla,“ nakonec se osmělil.

Pan Zavřel neodpovídal, ale bylo zřetelně slyšet, jak začíná zrychleně dýchat. Lehce pochopil, že když mu syn volá v tuto dobu z cizího čísla, není něco v pořádku. Milan nečekal na reakci táty a pokračoval.

„Zavřeli mě a chtějí odsoudit. Trochu jsme to na staďáku přepískli s fanděním…nebudu ti lhát, mají pro tentokrát pravdu. Bojím se vězení a kauce je tak vysoká…táto, pomoz mi prosím,“ a dal se do hlasitého upřímného pláče.

„Kolik?“ S hlasem bez emocí se zeptal otec.

„Padesát pět tisíc, táto.“

„Tak si tam třeba zdechni, blbče blbej, nezodpovědnej.“ Stroze ukončil hovor pan Zavřel.

„Franto, kdo ti proboha volá takhle v noci?“ přišla za ním do kuchyně paní Zavřelová.

„Jdi si lehnout, to bylo z práce. Zase nemůžou nahodit mašinu. Však víš tu novou, jak jsme byli přebírat minulej tejden ve Španělsku,“ pohotově zalhal pan Zavřel svojí ženě. Nechtěl ji rozrušit a věděl, jak těžce by pravdu nesla.

„To jsi celej ty. Kvůli ostatním se dokážeš rozkrájet, ale tvůj vlastní syn je ti úplně ukradenej. Víš kde vůbec je? Nestaráš se o něj, nevíš jaký má koníčky, kašleš na něj. Jdi, jen si jdi do tý tvý podělaný práce, mně už je to úplně fuk.“

Po těchto ostrých slovech na adresu svého muže odešla se slzami v očích zpět do ložnice. Už se zdálo, že tuto nemilosrdnou kritiku neunese a vybuchne, ale udržel to v sobě. Rudý od zlosti jak paprika si oblékl kabát a vyšel ven na čerstvý vzduch. Chvíli stál na noční prázdné ulici a zhluboka dýchal. Nakonec se rozhodl, usedl do svého auta a vyrazil s cílem Policie ČR ve Vršovicích.

Po vyřízení všech formalit čekal v policejní chodbě na svého syna. Usedl vedle popelníku a zapálil si své oblíbené cigárko. Zhluboka natáhl kouř do plic a nosem ho vyfouknul. Prsty si otřel ret, aby odstranil zbytky tabáku, které se mu tam nalepily. Rituál, který za ty roky kouření ani nevnímal.

Najednou neměl tušení, co říci svému klukovi až přijde. Jak by měl zareagovat. Nejraději by mu naložil pár facek a bylo by to smáznutý jako když byl malý a dělal lumpárny. Vybavila se mu vzpomínka, když mu bylo čtrnáct let a on mu dal naposledy facku. Přišel tenkrát domů z kina místo v osm v půl dvanáctý a táhnul z něj alkohol a cigaretový dým. Na první pohled bylo evidentní, že nebyl v žádném kině. Pak se mu to rozleželo v hlavě a přišel za ním ještě v noci do pokoje a poprvé si se svým synem promluvil jako chlap s chlapem. Ani tenkrát o tom maminka neměla ponětí. Možná, že byla chyba to před ní tajit. I dneska. Nesčetněkrát před ní kryl všechny jeho prohřešky, hlavně na gymplu, ale podle ženy byl on ten hlavní viník, on ten zlý, který se vykašlal na svého jediného syna a nenašel si cestu k jeho srdci. On byl ten, který upřednostňoval své zájmy nad zájmy Milana. Všechno snášel a i nyní opět dospěl k názoru, že udělal dobře zatajit to všechno před jeho ženou.

„Táto!“ ozvalo se nad jeho hlavou.

Vyskočil do pozoru. Spatřil syna, který byl promrzlý na kost. Stále ještě bez trika se zelenobílou šálou kolem krku. Okamžitě si všimnul všech těch krvavých šrámů na jeho těle. Musel se silně držet, aby se nerozbrečel. V mžiku si sundal bundu a podal ji Milanovi. Potom ho vroucně a upřímně objal.

„Pojď synku, je čas odejít!“

Celou cestu k domovu nikdo z nich nepromluvil ani slovo. Auto zaparkoval vedle vchodu do bytovky. Vypnul motor a obrátil se na svého syna.

„Nechce se mi ještě spát. Pojď, zajdeme na pivo a v klidu si promluvíme. Myslím, že je o čem povídat.“

„Dobře, tati,“ velice tichým, odevzdaným a klidným hlasem odpověděl Milan svému otci.

 

„Tak ať ta tvoje Bohemka válí,“ začal zvesela pan Zavřel v hospodě před právě přinesenými pivy. Pozvednul půllitr s pěnivým mokem a ťuknul si se svým synem.

„Milane, řekni mi prosím tě, jak si to představuješ dál. To chceš takhle pokračovat? Nebudu ti tady dávat kázání, protože vím, že je to zbytečný a ty se ještě víc zatvrdíš a mě nasereš. Co tě vlastně baví? Jaký máš koníčky? Neříkej mi, vole, že jedničkář na střední škole je tak zabedněnej a jediný jeho hobby je chodit na fotbal. Proč ses nepřihlásil na nějakou vejšku? Do prdele…promiň, takhle jsem nechtěl začít…ale víš jak mě…nás s mámou to mrzí.“

Po těchto slovech se odmlčel. Napil se zhluboka piva a nervózně si chtěl zapálit cigáro. Včas si uvědomil, že je tu zákaz kouření a tak si s ním pohrával nervózně v ruce.

„Pajda, ekonomka, ochrana přírody,“ po dlouhé odmlce promluvil na svého otce Milan Zavřel.

„Co to tady zase meleš? Poslouchal si mě vůbec? Já se z tebe fakt poseru.“

„Táto! To jsou tři vejšky, na který mě přijali…jenže…“ zvýšeným hlasem houkl na tátu a zarazil se.

Po těchto slovech se starší muž začal vesele smát, až se z toho samým štěstím silně rozkuckal. Po chvilce spustilo na svého kluka úplně jiným tónem v hlase, aniž by ho nechal domluvit.

„Ty jeden tajnůstkáři. Proč si nám to kurňa neřekl? Na co jsi čekal? Ty nevíš, jakou by si nám tím s mámou udělal radost?“

„Jenže, táto, já nechci jít na žádnou z nich. Nemám zájem chodit někam, co mě nebaví. K čemu mám doslova odpor. Nesnáším ty blbý kecy vo ničem. Stejně je to všechno k hovnu, copak tě tam něco předají? Učíš se jak blbec podělaný kytky, nebo brouky, ale v životě ti to je k ničemu. Myslíš, že zachráníš svět? Ňáký kulový. Nebo podívej se na ekonomku. K čemu ti jsou ty všechny tabulky, příručky, když ty kreténi to furt mění a stejně ty prachy nejdřív musíš mít. Nebo učit blbý parchanty, kteří vo to nemají zájem. A já ti něco řeknu, táto. Mají recht! Víš, mají pravdu, protože jim to bude jednou taky k hovnu.“

Po této dlouhé řeči se silně napil z půllitru, až tam nezbylo vůbec nic. Jeho otec se stále trochu přihlouple usmíval. Bylo evidentní, že syna téměř neposlouchal.

„Tak ty ses přihlásil na tři vejšky a nikomu si nic neřekl,“ pronesl jako ze snu. Milan na něho nevěřícně koukal a objednal si ještě jedno pivo. Mrzelo ho, že mu to řekl, ale co měl dělat? Vždyť by se to kázání nedalo vydržet. A na druhou stranu ho vytáhl z pěkné šlamastiky. Nebýt táty tak dřepí v cele a bučí do polštáře.

„Milej zlatej, tak to teda ne,“ probral se otec do reality. „uvědom si chlapečku, že jsem právě za tebe vycáloval padesát pět tisíc a jestli myslíš, že jsem je našel v kanále, tak jsi na velkým omylu. Těmahle rukama,“ a ukázal mu mozolnaté ruce, „tak těmahle rukama jsem dřel na to, abych je za tebe mohl zaplatit, a ty teď uděláš to, co ti řeknu. A jestli ne dávám od tebe ruce pryč. Jednou pro vždy.“ Na chvilku se odmlčel a taky dopil svůj půllitr před sebou a bez přerušování pokračoval.

„Nastoupíš na jednu z těch vejšek. Je mi úplná putýnka, na kterou. Budeš se snažit ji udělat, ale aby sis nemyslel, že jsem nějakej kokot, tak když uvidím, že ti to nepůjde, nebo že se učíš s odporem, tak budeš moci školu ukončit a začít někde makat. Myslím, že je to férová nabídka za padesát pět tisíc. A mámě ani muk. Plácneme si?“

Milan Zavřel dostal od svého otce dvě možnosti. Buď ho ztratí anebo nastoupí na vysokou. Netrvalo mu dlouho se rozhodnout.

„Dobrá, táto. Plácneme si.“

Jak se bude příběh vyvíjet dále? Dozvíte se tady U hrochů již brzy.

Ahooooooooooj!

Co nového u hrochů

14. 9. 2020

Adaptační kurz

23. 12. 2019

Dohoda

4. 12. 2018

Fotbalový zápas

1. 12. 2017

Rozuzlení

archív

foto_hroši

11
Pixmac000090185550.jpg

U hrochů

kniha o přátelství hrochů, ptáků a lidí